Krásné městečko je naše,
leží na břehu řeky Olše.
Asi Vás potěším,
jedná se o Těšín.

Je to město akorát,
každý tu má něco rád.
Divadlo, knihovnu, kino, muzeum
i stadión tu máme -
je to pro vás málo?
Tak přidáme: supermarket Billa,
v Chotěbuzi Prima,
benzinová čerpadla
a také malá přehrada.

Domy nové tváře mají,
na náměstí lavičky,
když sluníčko krásně hřeje,
sedí na nich babičky.

Až budu velký jako táta
a školní léta uplynou,
na mé rodné město Těšín
vzpomínky mi zůstanou.


Tomáš Michalčák, ZŠ Slovenská

Moje město

Český Těšín to je město,
bydlíš tu ty, já i on,
všichni ho maj rádi přesto,
že je v centru velký shon.

Velká škola ve Svibici,
jmenuje se Cihelna,
chodí do ní chytří žáci,
je to škola nádherná.

V krásném parku Sikoráku,
teče řeka Olše,
sedíme u táboráku,
a je nám všem dobře.

Hranice tu s Polskem máme,
vedou přes něj mosty,
někdy se tam vydáme,
i s našimi hosty.

Až pojedeš někdy kolem,
stav se u nás v Těšíně,
rádi tě tu přivítáme,
už se na tě těšíme.

Český Těšín to je skvost,
všem tu vzkvétá pro radost,
Český Těšín máme rádi,
já, ty, on i kamarádi.


Ondřej Wiewiorka, ZŠ Pod Zvonek

Naše město v roce 2050 

Pomalu jsem se probouzel. Kde to jsem? Z dálky ke mně doléhaly hlasy. Už si vzpomínám. Před čtyřiceti lety jsem se nechal zmrazit, byl to vědecký experiment. Jsem moc rád, že jsem se probudil. A kde je můj dlouholetý kamarád Michal?
„No konečně, vstávej!“ slyším známý hlas. Je to on. Po podrobném lékařském vyšetření jsme se chtěli vypravit na prohlídku našeho města. Poznáme ho ještě po tolika letech? Dostali jsme pro jistotu průvodce. Byl to již starší pán, ale když přišel blíž, poznali jsme našeho bývalého spolužáka Jirku. Přivítání bylo velmi veselé, potom jsme všichni tři vyrazili.
„Půjdete se mnou do tincana?“ zeptal se.
„Co to je?“ následovala naše otázka.
„Je to obrovská budova ve Svibici, ve které jsou sály virtuální reality.“ odpověděl nám. Rádi jsme souhlasili. Teleportovali jsme se před budovu bývalé nemocnice, kde stálo vznášedlo. Nasedli jsme do něho.
„Teď vám ukážu náš nový svět.“
„Hurá!“ zvolali jsme. Kolem tiše plula další vznášedla a nad námi přeletovala bezhlučně malá letadla. Letiště bylo na bývalém autobusovém nádraží. Kolem domů jezdily pohyblivé chodníky. Všude okolo města byly samé lesy, zeleň, rozkvetlé sady a plno zvěře. Vedle domů stála hřiště pro děti – někde ze dřeva a dalších přírodních materiálů, jinde z čirých hmot – velmi čisťounká, plno bazénů a brouzdališť. U každého hřiště byla postavena budova, ve které si děti mohly hrát s krásnými hračkami a stavebnicemi. Na jejich bezpečnost dohlíželi roboti, zatímco se jejich rodiče procházeli po zelených parcích s množstvím barevných květin a vzácných stromů. Na místě staré přehrady stála nová, krásná, s písečných břehem a umělým vlnobitím. Rádi jsme se tady zastavili a plavali v čisté vodě. „Nádhera!“ řekl jsem dojatě.
„Představoval jsem si tohle město v tomto roce černé, plné smogu a nečistot.“ „Máme tady i roboty, kteří sbírají odpady a smetí. S nimi odletí do základny, které jsou postaveny v místech vydolovaných šachet a v nich hmyz všechno přemění na úrodnou půdu“ poučil nás Jirka.
„A co jiné odpady?“ ptal se Michal.
„Ty už neprodukujeme“ zněla odpověď. Když jsem to vše uviděl, byl jsem rád, že jsem se k experimentu se zmrazováním nechal Michalem přemluvit. Nový Český Těšín se mi líbil mnohem více. Ale jací budou lidé? To nelze poznat tak rychle, chce to čas. Snad nebudeme litovat. Jsem rád, že tu mám alespoň dva kamarády.

Juraj Vaněk,  ZŠ Slovenská

Naše město v roce 2050

Mezi lidmi neexistují žádné rozdíly. Naše země patří do Galaktické unie, ve které je 13 planet. Do ní jsme se dostali až v roce 2020, tj. když jsme vyřešili všechny naše problémy. Teď na zemi existuje jeden obrovský stát, rozdělený na osm menších území (sev. Amerika, již. Amerika, Evropa, Asie, Afrika, Austrálie, Indonésie a Mikronésie). Tato území řídí správce. Neexistují žádné války (vlastně jenom jedna, mezi Galaktickou unií a Hvězdnou Elitou).
Město, ve kterém jsem se narodil (Český Těšín), je rozděleno na několik okruhů. Ve vnějším okruhu se pěstuje zelenina a ovoce. Před zimními mrazy je chrání zařízení, které čerpá energii z ovzduší. Tuto energii ve 20. století lidé vyráběli tzv. generátorem. Těmito prostředky se vyráběla v malém množství, i když věděli, že je jí kolem dokola hodně, hlavně za bouřky. Další okruh je průmyslový a zároveň obchodní. Do něho lidé chodí nakupovat a někteří pracovat. Na každé továrně je katalyzátor, který zachytí škodlivé látky a vypustí CO2. Ten pak jde do přístroje, který ho přemění na kyslík a metan. O2 jde do ovzduší a upravený metan do domácnosti místo zemního plynu. Jedna továrna vyrábí magnolety, které si vytvářejí vlastní magnetické pole, a proto mohou létat.
Třetí okruh je odpočinkový. Nachází se v něm středisko virtuální reality, počítačová místnost, meditační místnost, fit-centrum, tělocvična a stroj času.
V předposledním okruhu bydlí obyvatelé. Je tam zvěrolékař, jeden obchod, doktor a ostatní služby. V posledním okruhu je radnice, náměstí a památky.
Na okraji je kosmodrom, ve kterém vystartovala v roce 2042 kosmická loď, která doletěla do Ortova mračna, kde přistála na kometě a začala čerpat látky C., H., O., N. (C-uhlík, H-vodík, O-kyslík, N-dusík) pro zemi, na které jsou téměř všechny přírodní zdroje vyčerpány.

Artur Kurzępa, PSP Havlíčkova

Bajka o Cieszynie

Dawno, dawno temu, kiedy na terenie Cieszyna nie było jeszcze miasta, tylko wielka puszcza, wyjrzał ze swego niebieskiego okna Pan Bóg, zapalił olbrzymią fajkę i pomyślał: „Cóż mam uczynić z tym pięknym borem, otoczonym górami?“
Myślał, myślał, aż wymyślił: „Wybuduję tu miasto, które będzie oazą wielkiek radości. Stworzę ludzi dobrych, pracowitych, którzy będą przypominać moich aniołów.“
Jak pomyślał, tak też zrobił. Kazał swoim niebiańskim sługom wykarczować część lasu i wybudować zamek. W chwili, gdy aniołowie uporali się z tą pracą, stary Bóg ulepił z gliny urodziwego modzieńca i piękną dziewczynę. Ożywił ich swą mocą i kazał zamieszkać w zamku.
„Niech im jest dobrze i wesoło“ – pomyślał i stworzył jeszcze dużo ludzi, którzy również zamieszkali w zamku.
Ludzie ci stworzeni przez dobrego Pana Boga żyli radośnie i cieszyli się każdym dniem. Budowali nowe domy i uprawiali ziemię, aż wyrosło piękne miasto. W mieście tym nie było niesnasek ani kłótni. Kochali się duzi i mali.
Piękny młodzieniec i piękna dziewczyna zostali władcami na zamku. Lud nazwał ich Piastami, bowiem co roku w swej kołysce piastowali małego księcia.
Ród Piastów władał sprawiedliwie, więc miasto rozrosło się a ludzie byli bardzo szczęśliwi.
Pewnego razu wylazł jednak ze swoich czeluści stary diabeł Lucyper. Stanął na najwyższej górze świata, popatrzył w stronę ziemi śląskiej i gdy zobaczył sielankę w nowym bożym mieście, rozgniewał się okropnie.
Złapał się za swoje ohydne rogi, majtnął ogonem i poleciał zniszczyć to, co stworzył dobry Bóg. Kiedy przybył do miasta, zaczął siać zamieszanie i złość. Jednak dobroć była tak zakorzeniona w Piastowym ludzie, że stary czart nie mogąc nic wskórać, majtnął swym ogonem ze złości i w tem sposób podzieliło się miasto na dwie części. Dół zrobiony ogonem diabła z czasem napełnił się wodą i powstała rzeka. Ludzie, żeby nie stracić kontaktu z sobą, wybudowali most przez rzekę. Rzece dano miano Olza, bo tak nazywała się pierwsza córka Piastów, a miasto nazwano Cieszynem na znak, że tutejsi mieszkańcy umieją się cieszyć życiem.
Dobry Pan Bóg pali sobie w niebie fajkę i cieszy się z tego, że głupiemu diabłu nie udało się zniszczyć dobrego cieszyńskiego człowieka.

Jana Wawrzyczková, ZŠ Slovenská 

O zapomenutém pokladu pod Piastovskou věží

Bylo nebylo, za dávných časů vedla Těšínským krajem solná stezka. Právě po této stezce převáželi bohatí kupci vozy naložené zlatem a cenným zbožím do Polska, aby si za ně mohli koupit tolik potřebnou sůl.
V lesích podél této stezky a na březích řeky Olše se ale usídlila loupežnická banda, která projíždějící kupce o všechno bohatství okrádala. Loupežnický hejtman objevil pro svůj lup tajnou skrýš ve starých sklepeních Piastovského hradu a tam shromažďoval všechno to nakradené zlato.
Jednou loupežníci uloupili z vozu jednoho kupce kromě zlata také obrovské vejce. Hejtman vejce přidal k pokladu, doufajíce, že se z něj vyklube podivuhodné a vzácné zvíře. Jedné noci se však z vejce vyklubal strašlivý drak a ten byl tak ošklivý, že se ho báli i samotní loupežníci s hejtmanem v čele. A tak poklad zůstal ve sklepení po staletí hlídán strašlivým drakem a nikdo se neodvážil jej hledat.
Jedno krásné odpoledne po mnoha letech, v době, kdy už na pohádky skoro nikdo nevěřil, si hrály na břehu Olše dvě děti. V nízkém křoví objevily starou studnu. Protože byly zvědavé, vlezly do studny, aby ji prozkoumaly. Ze studny vedla tajná chodba, která ústila ve sklepeních Piastovského hradu. Sklepením se ozývaly táhlé a smutné zvuky. Děti šly po hlase a v tajné komnatě objevily opuštěného a smutného draka, který po staletí hlídal poklad. Protože to byly chytré a nebojácné děti, nezalekly se a ubohého draka vyvedly ze sklepení. Ten se soumrakem odletěl na východ, do zemí, kde na draky ještě věří. Děti potom obrovský poklad rozdělily všem, kdo v našem kraji pomoc potřebují. Dostalo se nemocnicím, dětským domovům, starým lidem a také lidem bez práce.
Od těch dob Těšínský kraj nádherně vzkvétal, lidé byli šťastní a jestli neumřeli, žijí šťastně dodnes.

Halina Sikora, PSP Havlíčkova

Oprowadzę cię po moim mieście 

Bardzo się cieszę, że mogę oprowadzić Cię po moim mieście. Musimy się bardzo śpieszyć, bo jedna stronica formatu A4 to stanowczo za mało czasu, by zapoznać Cię choćby tylko z Czeskim Cieszynem, nie mówiąc już o historycznej części – Cieszynie.
Naszą wycieczkę rozpoczniemy od Mostu Przyjaźni, przez który przechodzi się z Polski do Czech. Po naszej lewej stronie znajduje się budynek drukarni, zbudowany w latach 1886-1888 z inicjatywy Karola Prochaski. Kawałek dalej stoi odnowiona kamienica, w której mieści się Muzeum. Schodami w pobliżu mostu zejdziemy w prawo do Parku Masaryka. W najbliższym budynku mieszczą się biura Urzędu Finansowego. W czasie okupacji hitlerowskiej znajdowała się tu siedziba gestapo. Jeżeli poszłybyśmy wzdłuż Olzy, zobaczyłybyśmy pomnik ofiar obozu jenieckiego z lat 1941-1945. Idąc dalej przez park widzimy kościół katolicki zbudowany w roku 1894 w stylu neogotyckim. Zaprojektował go wiedeński architekt Ludwig Satzky. Widzisz tę rzeźbę za drzewami? To barokowa figura Jana Nepomuckiego z końca XVIII wieku. A tuż obok kościoła – to najstarszy budynek w Cz.Cieszynie – pochodzi z 1816 roku.
Teraz mijamy remizę strażacką, podchodzimy pod tory kolejowe i już jesteśmy na ulicy Karwińskiej. Pójdziemy ul. Grabińską, bo chcę Ci pokazać osiedle, gdzie kiedyś mieszkałam. Idziemy pod górę. Po naszej lewej stronie stoją trzy bloki. Ja mieszkałam w środkowym, teraz mieszka tam moja babcia. Jeszcze dalej jest przedszkole, do którego z wielką przyjemnością przez trzy lata uczęszczałam. Za zakrętem, przy ul. Ostrawskiej, widać budynek szpitala, a dalej jest teatr, w którym mieści się Scena Czeska i jedyna za granicami Polski profesjonalna Scena Polska. Teatr został zbudowany w roku 1961. W tym samym gmachu mieści się Miejska Biblioteka. Na skwerze za teatrem widzimy pomnikku czci lotników, którzy zginęli podczas II wojny światowej.
Pokażę Ci teraz kościół ewangelicki na Rozwoju zbudowany w roku 1927. Chodź, pójdziemy w dół ulicą Komenskiego. Spójrz, jak pięknie kwitną pierwsze wiosenne kwiaty w ogrodzie państwa Gojniczków. To zawsze był jeden z najpiękniejszych ogrodów w mieście. A ten okazały gmach po lewej stronie to szkoła rolnicza. Kiedyś mieściła się tu siedziba władz powiatu cieszyńskiego i sąd, a teraz oprócz szkoły ma tu biura Rada Polaków oraz redakcja Jutrzenki i Ogniwa, naszych szkolnych pisemek, które bardzo lubię czytać. W lewo za skwerem, przez który teraz idziemy, jest poliklinika. A tu – rarytas przyrodniczy – olbrzymie głazy narzutowe, pozostałość po erze lodowcowej. Niedaleko stąd jest niedawno zadaszone lodowisko.
Nasze kroki zmierzają w kierunku supermarketu Billa. Pójdziemy do przejścia pod ulicą Jabłonkowską i torami kolejowymi. Starania burmistrze Jana Demla przyśpieszyły pod koniec XIX wieku decyzję o budowie kolei koszycko-bogumińskiej. Prace rozpoczęto w roku 1867. Wybudowano dworzec, który został oddany do użytku w roku 1889 i służy po dzień dzisiejszy. Naprzeciw widzimy trochę niestety zaniedbany, ale kiedyś piękny hotel Piast. Powstał on z inicjatywy Polskiego Towarzystwa Oszczędności i Zaliczek. Uroczyste otwarcie nastąpiło 19.12.1931. Projektantem hotelu był Edward David. Jeszcze niedawno w pięknej Sali odbywały się bale, koncerty, nasze baliki szkolne, a teraz jest tu wietmanskie centru handlowe. Szkoda.
Pójdziemy teraz w stronę rynku, przejdziemy koło hotelu Dom Śąski (nieststy nie zdobyłam o nim żadnych bliższych informacji), koło kina i już jesteśmy na Placu Armii Czechosłowackiej, czyli na rynku. Przed nami jest ratusz z roku 1929 a za plecami domy mieszkalne z lat pięćdziesiątych. Idziemy dalej. Jesteśmy na ulicy Havlíčka. Widzisz tę ciemną kamienicę naprzeciw sklepu zoologicznego? Tu pracuje moja mama. W lokalu na parterze było kiedyś przedszkole, teraz mieści się biblioteka. W zeszłym roku została rozbudowana, wyposażona w komputery i Internet. Bardzo lubię tu chodzić. Z tego miejsca doskonale widać moją szkołę, Polską Szkołę Podstawową w Cz.Cieszynie. Opracowanie planów szkoły powierzono architektowi E.Davidowi a budowę Eugeniuszowi Fuldzie. Prace budowlane rozpoczęto w listopadzie 1924 a uczniowie już 1 września 1925 mogli rozpocząć regularną naukę. Ale tempo! W roku 1995 obchodziła swoje siedemdziesiąte urodziny i wtedy została przerobiona i zmodernizowana (zresztą nie po raz pierwszy). Do szkoły uczęszcza 350 uczniów. W tym samym budynku oraz nowo dobudowanym skrzydle mieści się polskie gimnazjum. Sporo mogłabym Ci jeszcze opowiedzieć o naszej szkole, ale czas nagli. Zbliżamy się do końca stronicy. Może nasz spacer przeciągnie się trochę ponad ustanowiony limit czysowy, ale to chyba nie taki wielki grzech.
Nasze kroki zmierzają teraz na ulicę Dukielską, gdzie pokażę Ci kościół ewangelicko-augsburski Na Niwach, do którego chodzę. Projekt kościoła przygotował architekt E.David, ten, który zaprojektował ratusz i szkołę, pamiętasz? Budowę zainicjowaną orzez ks.Józefa Bergera ukończono w roku 1932. Teraz pójdziemy odetchnąć do Parku Adama Sikory. Zbieżność naszych nazwisk jest chyba przypadkowa, ale kto wie, może to jakiś mój daleki krewny? W parku jest stawek, restauracja i zadaszone podium. Chodź, musimy już wracać. Idziemy wzdłuż Olzy. O! Widzisz ten biały dom naprzeciw boiska piłkarskiego? Tu właśnie mieszkam. Co dwa tygodnie mogłabym oglądać z okna mecz, ale piłka nożna wcale mnie nie interesuje. Teraz przechodzimy starą kasztanową aleją koło kortów tenisowych i za chwilę będziemy przy tak zwanej Strzelnicy. Ten budynek wybudowano w roku 1880. Pierwotnie mieściła się tu Strzelnica Miejska (stąd nazwa), potem przez kilka miesięcy Teatr Śląska Cieszyńskiego, w roku 1949 obiekt przeznaczono na Dom Pioniera i Młodzieży, a dziś mieści się tu Miejski Ośrodek Kultury.
I tak doszłyśmy do drugiego mostu łączącego Polskę i Czechy. Jest to Most Wolności. Starsi mieszkańcy miasta nazywają go Mostem Jubileuszowym. A to dlatego, że został on zbudowany w roku 1903 z okazji pięśdziesiątej rocznicy panowania cesarza Franciszka Józefa.
Szkoda, że czas przeznaczony na spacer po moim mieście już się skończył. I tak wędrowałyśmy ciut za długo. A tyle jeszcze zostało do zwiedzania. Część miasta na prawym brzego Olzy, zabytkowy Cieszyn, pokażę Ci następnym razem.

Kateřina Smužová, ZŠ Ostravská

Provedu Tě mým městem
 
Přijel jsi. Konečně! Těšila jsem se. Vždyť jsme se tak dlouho neviděli !!
Vystupuješ z vlaku, vypadáš celkem odpočatě, chceš, abych tě tu po okolí provedla. Jenže kde? A odkud začít? Vždyť ty jsi z Prahy! Z krásného, starobylého města, které je opředeno tajemstvím. Tvé město je plné památek, kultury a také moderního dění. Chceš abych si zahrála průvodkyni. Dobře, proč ne?
A tak se po uložení zavazadel vydáváme z nádraží směrem k radnici. Pozoruješ okolí a díváš se, co tu kolem všechno je. Komentuješ, jak je to tu jiné než v Praze. Já s tebou souhlasím. Rychle ale dodáváš, že je to tu mnohem lepší (snad kvůli mně?) a že některé věci, které jsi viděl cestou ve výkladech, bys v Praze vůbec nekoupil. Nechávám tě přitom, ale myslím si své.
Je třeba koupit nějaké dárky pro rodiče a sestru, a proto se zastavujeme v obchůdku s dárkovým a orientálním zbožím. Matce aromatickou svíčku, otci pravé kubánské doutníky a sestře voňavý polštářek plný rostlin. Jsi spokojen a tvoje rozhodnutí, že obdaruješ i mne vyřezávaným slonem, přijímám s povděkem.
Přestože nerad nakupuješ, tento obchod se ti líbil a domníváš se, že ženská část vaší rodiny by byla nadšena.
Nákupy máš z krku, a tak v klidu pokračujeme v naší obchůzce. Vypravuji ti pověst o Bolkovi, Měškovi a Češkovi, kteří prý založili město Těšín, a ty lituješ, že sis sebou nevzal pas, abych ti za hranicí mohla ukázat o něco starobylejší část – Cieszyn. Právě docházíme k radnici, v batohu máš dárky a já přemýšlím, čím asi obdarovat tvého dědu. Porovnáváš budovy a tvrdíš, že ta vaše radnice v Praze je vedle téhle úplná barabizna. S chutí se zasměji a za tu chviličku tě ztrácím z dohledu: Kde proboha jsi? Uf, už tě vidím, mluvíš právě s Jaromírem Nohavicou. Vracíš se a jsi nadšený, že už máš dárek pro dědu – Nohavicův podpis – je to totiž jeho oblíbenec.
Jsi unaven, a tak se zastavíme v cukrárně. Popíjíme cappuccino a povídáme si. Jak se ti líbí, že jsou tady lidé vstřícní, jak ti ochotně odpoví na sebemenší otázku. Mezitím jsem já vymyslela, kam půjdeme dál. A tak projdeme kolem hudební školy, o níž víš, že jsem se tam učila hrát na keybord. Odtud se vydáváme kolem Masarykova parku nahoru směrem k sídlišti. Ukazuji ti naši školu a Těšínské divadlo, které má českou i polskou scénu. Vím, že máš rád divadelní představení, a proto ti sděluji, že dnes večer tady uvidíme skvělé představení. Oním dílem jsou Starci na chmelu, které jsi chtěl už dlouho vidět. Jsi nadšen, a tak ani nevnímáš kamarády, které potkáváme a já tě představuji.
Když se blíží třetí odpolední hodina, jedeme městskou hromadnou dopravou domů, abychom se mohli připravit do divadla.
Dva dny tvého pobytu rychle uběhly. Když odjíždíš, jsi naplněn novými zážitky a Českým Těšínem. Víš určitě, že zase brzy přijedeš, tentokrát to nebude je na dva dny. Jsem ráda, že se ti prohlídka města i všechno ostatní líbilo. Nastupuješ do vlaku, mávám jako šílená a je mi líto, že odjíždíš. Ale co, vždyť zase přijedeš.

Miroslav Guznar, ZŠ Masarykovy sady

Přátelství

Přátelství s mým zvířecím přítelem trvá již dva roky. Za svého přítele jsem si zvolil papouška vlnkovaného (andulku) a velice dobře si spolu rozumíme.
Jeho přátelství ke mně se pozná již při mém příchodu ze školy. Papoušek tancuje, švitoří a vrtí ocáskem. Obzvláště se mu libí, když otevřu dvířka jeho klece a on může vyletět a hrát si se mnou. Když mu však dvířka otevře babička a já nejsem doma, papoušek nevyletí a svým zobáčkem otlouká misku na vodu.
Naše přátelství se však ztenčí při stříhaní jeho drápků. Dva dny s ním cloumá nepříčetnost a nechce si ani hrát. Ovšem kdybych se měl více zaměřit na přátelství se zvířetem, myslím, že toto přátelství je jedno z nejsilnějších a zároveň nejpěknějších.
Lidský kamarád může zradit, ale zvířecí ne. I když si nerozumíme slovně, pocity však určitě. Toto přátelství přežívá všechny životní podmínky a trvá velice dlouho. Myslím, že papoušek ke mně cítí stejné citové pouto, jako já k němu.
Já jsem ho naučil mluvit, ale on mě naučil rozumět všem zvířatům a přátelit se s každým zvířetem. Jakmile si člověk oblíbí nějaké zvíře a chová se k němu slušně, začne přátelství, které je opravdu pevné a trvá velice dlouho. 

Adam Ondruška, ZŠ Ostravská

Přítel

Nedávám mu nikdy vinu,
dělím se s ním o svačinu,
 
v létě v řece koupeme se,
přenocuje se mnou v lese,
 
když je zima, zahřeje mě,
a když usnu, hlídá ve tmě,
 
nesměje se, když se leknu,
nevyzvoní, co mu řeknu,
 
když nemůžu, počká na mě,
ve rvačkách se pere za mě,
 
bez strachu a bez váhání,
proti přesile mě brání,

když má radost, vítr honí,
čeká na mě pod jabloní,

že kradu jablka, mu nevadí,
nikomu mě nezradí,

neleze mi do zelí,
pořád budem přáteli.

Je to totiž pravda odvěká,
že pes je přítel člověka.


Jan Koper, ZŠ Slovenská

KOMUNIKACE MEZI ZDRAVÝMI A ZDRAVOTNĚ POSTIŽENÝMI, NEMOCNÝMI

Můj kamarád je z Českých Budějovic. Je sluchově postižený, ale přesto se s ním velice dobře domluvím. Když občas přijede, nebo já k němu, domlouváme se znakovou řečí, kterou používají i mí kamarádi ze třídy, když potřebují poradit nebo něco podobného. Jsou to prostě písmena, která tvoříme rukama. Například písmeno A uděláme, když z ukazováčku a prostředníčku vytvoříme jakési V, obrácené vzhůru nohama a ukazováček druhé ruky položíme vodorovně zhruba v půlce.
Myslím si, že není nic špatného na tom, že je někdo postižený, ať už jakkoli. Určitě by se ale neměly postižené děti rozmazlovat, protože jim to pouze škodí. Asi by se jim jen mělo věnovat trošičku více pozornosti. Nevím, proč se někteří lidé postižených bojí nebo ještě hůř, vysmívají. Oni sami za to přece nemohou a nic špatného na tom není. Znám jednou holku, která je mongoloidní a už párkrát jsem viděl, jak se jí některé zdravé děti posmívají. Okřiknul jsem je, ale oni se zatvářili udiveně a přihlouple se mě vyptávaly, proč to děvče bráním. Odpověděl jsem, že kdyby oni byli mongoloidní a někdo se jim vysmíval, tak se zastanu i jich. Pochopili, že to není nic směšného a začali být s tou dívkou kamarádi. Dodnes, a to už jsou to dva roky, je vídám, jak si sní vesele hrají.
Často vídám v televizi pořady o postižených lidech a myslím si, že je velice dobré, že je to vysíláno. Podle mě to podporuje zlepšení chování a pochopení k nemocným. Jednou jsem viděl v televizi skupinku asi dvanáctiletých dětí, postižených chorobou, na kterou se obvykle umírá už v šesti letech. Ty děti měly nepřirozeně velké oči a na tvářích vrásky, jako by jim bylo už šedesát let. Začalo mi jich být líto, až mi mamka řekla, že kdyby ty děti viděly, že je lituji, vadilo by jim to. Přestal jsem je litovat a začal jsem poslouchat, co je příčinou toho, že se ty děti dožily tak „vysokého“ věku. Už si nepamatuji, jaký byl důvod, ale vím, že jsem je neskutečně obdivoval a držel jim palce, ať přijdou doktoři a vědci na něco, co by jim mohlo pomoci.
Můj kamarád, o kterém jsem se zmínil na začátku této práce, byl zpočátku naštvaný, že jsme ho všichni litovali (poznali jsme to na táboře na Slovensku v roce 1997), ale pak, když nám naši vedoucí vysvětlili, že jemu to vadí, jsme se začali chovat normálně. Z tohoto tábora také pochází vše, co jsem napsal o chování zdravých k nemocným.
Moje největší přání je, aby se prohloubily dobré vztahy mezi postiženými a zdravými lidmi. Určitě by se nám žilo lépe.

Lucie Adámková, ZŠ Ostravská 

KOMUNIKACE V BUDOUCNOSTI

Jsem úplně normální, obyčejná holka, žijící ve větším městě.
Hraji závodně házenou, a protože u nás žádné družstvo není, dojíždím na tréninky do Ostravy. Tréninky máme na jedné střední škole, kde si zařídili výtvarný kroužek handicapované děti. Tyto děti nikdy neslyšely hlas své mámy, táty, čí dokonce ani hlasy a zvuky zvířat.
Jednou jsem přišla dříve než obvykle a tyhle na pohled úplně normální děti čekaly před učebnou. Chtěla jsem si popovídat.
Oslovila jsem dívku, která byla přibližně stejného věku jako já. V tu chvíli mi to teprve došlo! Tato dívka reagovala na mé rozpaky úplně v klidu a pohodě. Vytáhla z batohu blok, tužku a podala mi je. Začaly jsme spolu komunikovat písemně. Neuvěříte, ale během chvilky se kolem nás udělalo kolečko a všichni byli neskutečně rádi, že mají novou kamarádku.
Nikdy jsem netušila, že bych mohla dělat někomu psycholožku! Našla jsem velice rychle s nimi společnou řeč. A musím přiznat, že jsem se cítila velice dobře… Byla jsem středem pozornosti, ale zároveň jsem věděla, že dělám správnou věc.
Kroužek měl dětem za chvíli začít. Přišla jejich učitelka a děti šly do učebny. Šly ale s úsměvem na tváří. Víte jaký jsem v tu chvíli měla pocit? Těžko ho popsat slovy. Děti poprosily svou učitelku, zda bych s nimi nemohla na chvíli zůstat. Těžko odolat dětem, které spokojené o něco prosí. Bylo to prima. Všichni navzájem jsme si pomohli. Cítila jsem se tak důležitá, potřebná. S jiskrami v očích, rozzářenými štěstím, mi začali ukazovat v učebně svá díla. Byly tak dokonalé, až jsem neměla slov… Byly opravdu úžasné, dokonalé. Bylo vidět, že svá díla nemalovali barvami, pastely či tužkami, ale srdcem. A to je nejdůležitější.
Komunikovali s okolním světem srdcem. Své pocity, své potřeby, přání, vyjadřovali svými postoji.
S těmito dětmi jsem se tak skamarádila, že za nimi chodím pravidelně každý týden ve středu. Vítají mě pokaždé stejně, s úsměvem na tváři. Co mě vážně překvapilo, bylo jejich upřímné, bezprostřední chování.
Tyhle děti nezalhaly, opravdu nikdy. Každý den od nich dostávám SMS a pokaždé se pousměji nad tím, jak dobré mám přátele. Škoda jen, že nemám doma internet, protože potom bychom se mohli dorozumívat ještě lépe.
Za tu dobu, co jsem s nimi v kontaktu jsem pochopila, že tyhle děti nesmíme litovat. Ba naopak, musíme se k nim chovat úplně normálně. Hrát s nimi fotbal, kreslit s nimi, smát se…
Je to tak krásný pocit, když víte, že se máte na koho spolehnout! Jsem moc ráda, že jsem je poznala a získala tak nové, skvělé přátele. Děkuji Vám za to, že jste.

Irena Kaleta, PSP Havlíčkova

Czarodziejem w swoim mieście

Gdybym była czarodziejem na pewno nauczyłabym się latać. Rzuciłabym na wszystkich przestępców takie zaklęcie, aby im wyrosły długie zielone uszy, żeby każdy mógł ich poznać.
W całym mieście dzięki mnie nie byłoby kasyn ani gospód.
Dzieciom dałabym wszystkie potrzebne wiadomości, żeby nie musiały uczęszczać do szkoły.
Zamiast niej chodziłyby co dnia do specjalnego ośrodka dla zabawy. W tym miejscu nauczyciele wymyślaliby takie zabawy, aby jak dzieci tak i dorośli dobrze się bawili. Byłby tam także duży basen z toboganem, gdzie wszyscy mogliby pływać, albo bawić się. Z pewnością byłaby to świetna rozrywka. Po tych zajęciach dzieci mogłyby pójść na wspaniałe boiska. Nie byłyby to zwykłe boiska. Cała ziemia w tym miejscu zostałaby pokryta miękkimi materacami i wszędzie stałyby nadmuchane zamki do skakania. Nie mogłoby brakować także przełaźni i huśtawek.
Po dokończeniu ośrodka i boiska zabrałabym się do zmian w ruchu drogowym. Samochody jeździłyby zamiast na benzynę, na wszystkie śmieci w mieście, a gdyby ich zabrakło to zużywałyby brud z powietrza i rzek. Tak by się miasto stało czyste. Chorzy chodziliby do lekarzy, którym dałabym specjalne urządzenia do natychmiastowego uzdrowienia nawet ludzi z niewyleczalnymi chorobami.
Następnie rozdzieliłabym miasto na cztery części. W pierwszej byłaby cały rok wiosna. Każdy mógłby przyjść i przechodzić się po kwitnącym sadzie, gdzie zawsze świeciłoby słońce, wszędzie byłyby pachnące kwiaty, a ptaki śpiewałyby w każdą porę dnia swe piękne utwory. W drugiej trwałoby wciąż lato. W samym środku tej części miasta znajdowałoby się duże jezioro, w którym każdy mógłby popływać, a na powierzchni wody pływałyby łabędzie i kaczki. Na każdym kroku można by zobaczyć drzewa ze smacznymi owocami, za które nikt nie chciałby pieniędzy. W trzeciej części panowałaby jesień. Liście byłyby kolorowe, a dzieci puszczałyby latawce. W czwartej zima każdego by zmroziła swym lodowatym oddechem oraz białym puszystym śniegiem. Każdy mógłby pozjeżdżać na sankach lub na nartach. Na wielkim lodowisku chłopcy graliby w hokeja. Każdy miesiąc odbywałyby się wystawy posągów ze śniegu i lodu. Dzięki temu wszyscy mogliby sobie wybrać, w której porze roku chcieliby spędzać swój dzień.
W moim mieście nie byłoby bezdomnych, ponieważ wybudowałabym dla nich domy. Na koniec wyczarowałabym sobie chyba ze sto batoników Kinder Maxikinga. A to wszystko za jednym nachnięciem magicznej różdżki. Ale niestety jej nie posiadam, więc wszystkie te rzeczy zostaną tym czasem tylko marzeniami.

Veronika Hájková, ZŠ Ostravská

Sen s otevřenýma očima

Právě začalo léto. Koupaliště bylo ještě zavřené, ale sluníčko už hřálo jako najaté. Leželi jsme na betonovém pilíři železničního mostu přes řeku Olši. (Tato řeka protéká naším městem a tvoří přirozenou státní hranici mezi Českem a Polskem a zároveň dělí i Těšín na českou a polskou stranu.) Beton mě sice tlačil do zad, ale příjemně chladil.
„Představ si, že bys měla moc, změnit naše město, co bys udělala?“ zeptal se mě můj nejlepší kamarád Jirka.
Podívala jsem se na nebe: „Odstranila bych papírny, jatka a vůbec veškeré fabriky, hlavně kolem Olše.“
„No jo, jenže si představ, že bys neměla noviny, maso…Spousta lidí by ztratila práci,“ namítl.
„Ale dřív taky nebylo tolik těch továren a lidi měli práci. Proč by tu nemohla být pole a louky? Fabriky… proč ne? Ale nemusí být tady.“
„Víš co bych udělal já?“ zasní se Jirka s pohledem upřeným do mraků.
„Kdyby to šlo, tak bych nějak sestrojil obrovskou kopuli, která by všechny ty neřádstva vstřebávala. Uvnitř té kopule by byly veškeré továrny a muselo by ji mít každé město. Kolem kopule by byly normální domy a pole, louky…“
„Rybníky, řeky…“
„Koupaliště, cukrárny, sem tam nějaká ta hospůdka…“ doplnil Jirka.
„Ty seš pako! Hospody…fuj!“
„Náhodou … i zábava musí být.“
„V hospodě, jo?“
„Tak alespoň diskotéka…“
„To už spíš.“ Smějeme se a sledujeme bílé ovečky plující nad námi.
„Myslíš, že je tu všechno tak špatné?“ zeptám se po chvíli.
„No…všechno asi ne,“ zaváhá.
„Je tu něco konkrétního, co se ti líbí?“ ptám se, protože jsem si právě vzpomněla na dřevěné prolézačky pro děti, které teď postavili u našeho domu.
„Jasně,“ rozzáří se. „Třeba ty průlezky pro děcka. Myslím, že je to super. A taky je super, že začali vysazovat ty smrčky, vypadá to daleko líp.“ Uvažuje stejným směrem jako já.
„No, jo. Jenže když kolem je to zase jako na smetišti, “vzpomenu si na okolí kolem pískoviště.
„A čí je to vina? Lidí.“
„Proti tomuhle by nepomohla ani ta kopule…“ povzdechnu si.
„Tohle nikdy nepochopím … lidi si stěžujou, jakej je v tomhle městě nepořádek, a přitom si to dělají sami!“
„Člověk je dvounohý, většinou myslící tvor,“ zarecituji jeden z citátů, které mi visí nad postelí.
„Většinou? Já bych řekl, spíš občas,“ zasmějeme se.
„Ale je to pravda,“ zvážním. „Všude se píše, jak je příroda dorabovaná, jak se ozónová díra zvětšuje a co udělá chytrý člověk? Vykácí deštný prales.“
„Ale teď se začínají vysazovat lesy a ve městech stromky.“
„Ty říkáš takovým těm zaprášeným zdechlinkám u cest stromy?“ zeptám se znechuceně.
„A stejně, k čemu to je? Tady vysadí tři stromky a tam někde, bůhví kde, vykácí bůhví kolik hektarů deštného pralesa.“
„Jenomže to máš: tři stromky tady, tři stromky tam a hned je jich rovná stovka. Je to malá pomoc, ale pomoc to je.“
„Představ si,“ zasním se znova, „že by si tohle všechno lidi uvědomili. Třeba by mohli sestrojit tu tvoji kopuli a kolem by bylo krásně čisto. Přestaly by se kácet zdravé stromy, auta by jezdila na sluneční energii a nebyla by třeba ropa. Všechno by jelo na sluneční energii a nebylo by třeba ani uhlí, přestalo by se dolovat a těžit. Člověk by našel tu správnou rovnováhu s přírodou. Nebyla by to krása? Třeba by potom nebyla třeba ani kopule.“
„A jaká krása…Ale kopule bych stejně vystavěl, přece jenom z jatek a z papíren to zrovna nevoní…A kolem by lidi pracovali na polích a byli by šťastní. Přestali by válčit, nemusely by být ani hranice a každý případný zločin by byl hned vyřešený, a to by si pak spousta lidí rozmyslela krást. Pak by ses prošla a všude by voněla tráva, usmívali se lidé…“
„…obloha by byla krásně modrá, řeka by spokojeně hučela a byla tak průzračně čistá, že by se z ní nikdo nemusel bát napít…“
Bohužel vím, že stačí pootočit hlavu a nebude tu ani kopule, ani pole, ani louky, ani usmívající se lidé. Ne, ještě chvíli si poležím v tomhle našem vysněném kouzelném městě bez smogu, bez protivných oprýskaných budov s kouřícími komíny. Čím víc o tom přemýšlím, tím víc se mi ten nápad líbí. Kdo ví! Třeba si lidé jednou uvědomí, kam tenhle řád vede a něco vymyslí.
Kdo ví…

Filip Hlinšťák, PSP Havlíčkova

Legenda o zapomnianym skarbie

W Czeskim Cieszynie był kiedyś duży stary ogród ze stuletnimi drzewami. Nikt tak naprawdę nie wiedział do kogo ten ogród należy. Był bardzo tajemniczy i okryty legendą o zakopanym skarbie. Sąsiedzi zauważyli, że czasami odwiedza ogród pewien stary pan i próbuje kopać doły. Chyba wierzył, że znajdzie skarb. Z biegiem czasu dowiedzieliśmy się, że ten stary tajemniczy pan był jego właścicielem. Ogród był bardzo zaniedbany. Stuletnie drzewa rzucały wielkie cienie, w ogrodzie poza nimi nie rosło nic, tylko trawa i gęste zarośla. Sąsiedzi się najpierw dziwili, czego ten pan tam szuka. Aż z czasem dowiedzieli się o skarbie.
Między starymi drzewami gromadziła się wykopana glina. Między innymi było widać rozbite stare butelki, różne szklane i gliniane naczynia z napisami na podstawie których można było się domyślać, kiedy te naczynia powstały. Wszystko to było tak tajemnicze, że umacniało legendę o zakopanym skarbie. Tajemniczy właściciel próbował kopać dołki w różnych miejscach. Był bardzo wytrwały. Pewnego razu podczas burzy i wichury jedno z wielu drzew złamało się i runęło na ziemię. Drzewa tego nikt nie usunął. Może właśnie w tym miejscu był zakopany skarb? Nie wiadomo. Stary pan również przestał kopać. Może przestraszył się złej klątwy. Tak więc ogród został nietknięty. Stuletnie drzewa nadal rzucały cień na tajemniczy ogród. Pewnego razu dowiedzieliśmy się, że ogród ma zamiar ktoś kupić. Rozeszła się wieść o skarbie, więc wszyscy oczekiwali, że nowy właściciel będzie go szukał. Ale niestety tak się nie stało. Dał on wykarczować niemal wszystkie stuletnie drzewa. Tajemniczy ogród przestał być nagle tajemniczym. Zmienił swą twarz. Zaniedługo zaczęto z budową nowego domu. Wykopano jeszcze dużo starych naczyń. Niektóre z nich zostawili sobie na pamiątkę nowi właściciele. Skarbu już chyba nikt nie będzie szukał. Ale tajemnica nadal zostaje. Może kiedyś za sto lat uda się komuś go odnaleźć?

Jan Pawlik, Gymnázium Frýdecká

Co mi vypráví Těšín

Bylo to takové obyčejné červencové odpoledne. Šel jsem se sestrou na zmrzlinu. Všiml jsem si něčeho zvláštního, vzduch kolem mě jakoby získal nepatrně namodralou barvu. Také lidé se chovali nějak jinak. Zeptal jsem se na to Barči, ale ta si jen zaťukala na čelo a doporučila mi, abych si příště na sluníčko vzal čepici. Tak jsem ji nechal sedět se zmrzlinou na lavičce a šel se projít městem sám.
Nejdřív jsem to vzal přes náměstí a co to najednou slyším? Radnice, opravdu ta oranžová budova, se naklání dopředu, k domku stojícímu přímo uprostřed náměstí, který znám jen z obrázků. Je to domek Tetlových. Poslouchám, co radnice povídá: „Slyšela jsem, kamaráde, že už tě brzo zbourají!“
„Tak, tak, chtějí tady udělat náměstí, musím ustoupit rozvoji.“
„To je mi líto, s kým si budu povídat? No, třeba mi tady aspoň postaví kašnu. Uvidíme …“
Měl jsem poslechnout Barču, asi mám opravdu úpal. Radši půjdu domů.
„Ach, ach, to je mi ale smutno. Jsou prázdniny a nejsou tady žádné děti.“ Leknutím jsem nadskočil. Další mluvící budova, tentokrát škola Masarykovy sady. Jdu dál a slyším další hlasy. To si barokní socha sv. Jana Nepomuckého povídá s cihlovou kapličkou:
„Stojím tady už od 18. století, jsem chráněná památka. Nedávno mi můj podstavec natřeli krásně na bílo a koukněte na ty čmáranice, které jsou tam teď!“ Přicházím před kostel Nejsvětějšího Srdce Ježíšova a vidím, že i on se sklání. Naklání věž k domu „Doktora Fausta“ a šeptá: „Tak, jak se vám dnes líbilo klekání?“
„Ohromně, co tady stojím, jsem snad hezčí neslyšel.“
Připadám si jako ve snu, kolem mě mluví budovy, dokonce potkávám osobnosti, které znám jen z knížek. Jiří Třanovský si povídá s Josefem Božkem o kancionálech a ozubených kolečkách. Architekt Jaroslav Fragner stojí před českým gymnáziem a rozmlouvá s ním o tom, jak se mu líbí ve 21. století.
Všechno kolem mě začíná vířit a já slyším hlas, který říká: „Nikdy, ať už se dostaneš na svých cestách životem kamkoli, nezapomeň na své rodné město. Na svá oblíbená zákoutí, na ty, kteří tu žili před tebou, na celé naše krásné Těšínsko!“

Veronika Waclavková, Gymnázium Frýdecká

Těšínský kvítek

Nad řekou Olší
v těšínském zámku
vojáci švédští
postavili své stánky.

Několik vojáčků vrací se z boje,
raněný mladíček upadl z bole,
na konci válečného roje,
třímaje v ruce smělé
v hedvábném míšku
hrudku rodné země.

Z chudého statku
Hanka šla na pole,
vojáčka našla tam
s krví na čele.

V chalupě mladíka v posteli nechali,
celý den s rodiči obvazy měnili.
Vojáček s Haničkou mluvili pospolu,
ač každý měl svou řeč.

Za týden vojáčka do země pohřbili,
na hrob mu rodnou hroudu vysypali.

Na jaře Hanička diví se,
neznámé kvítko na hrobě sluní se.
Zelený kvíteček Těšínským nazvali,
pro vzpomínku na ty, co nás milovali.


Tomáš Kura, ZŠ Ostravská
 
Vznik Těšína

Na jednom rozcestí vznikají pověsti
O Češkovi, Měškovi a Leškovi
co u studny se rozešli
po letech se zase sešli
na sebe se těšili
město tam založili
tomu městu jméno dali
podle toho, co poznali
když se setkali.

Michal Kaczmarczyk, Gymnázium Frýdecká

Architektem ve svém městě, aneb co by v Těšíně nemělo chybět 

Nedávno se mi zdál krásný sen o mně jako o architektu, jenž přetvořil a zrekonstruoval Těšín. Město v mém snu vypadalo docela jinak, než teď. Bydlel jsem v samotném centru. Ale mi to vůbec nevadilo. Všechny domy měly nová okna a barevnou veselou fasádu. Oživil jsem některé zapadlé ulice. Byly tu umístěny obchůdky a kavárničky. Přemístil jsem budovu muzea. Ve stínu stromů vyrostla na břehu řeky rozlehlá, moderně vypadající stavba, nesoucí prvky klasické architektury. Z centra zmizela budova kina. Byla přemístěna do areálu na autobusovém stanovišti. Na náměstí stála kamenná kašna. Kolem náměstí vznikl pruh zeleně s několika lavičkami umístěnými ve stínu stromů. Nechal jsem také vybudovat nový hraniční přechod. Z centra byla odkloněna doprava. Pro zdejší obyvatele vzniklo obrovské podzemní parkoviště s bezbariérovými výjezdy. Auta vymizela z ulic a v místech bývalých parkovišť se nalézaly pruhy zeleně s nízkými stromy, které zakrývaly pohled na vozovku. Od nádraží vedly na různé strany města i do Polska koleje moderní elektrické tramvajové dráhy, občas však vyjely i historické vozy. Změnilo se i nádraží. Z města byla dlouhým tunelem odvedena nákladní doprava. Nákladní nádraží se přemístilo za Těšín. Ubylo proto kolejí a vyměněno bylo i zastřešení nástupišť. I okolí centra se hodně proměnilo. Autobusové stanoviště se přemístilo do prostoru bývalé mlékárny. Velké zchátralé budovy naproti polikliniky se změnily v rozsáhlé centrum volného času. Budovy dostaly novou fasádu a okna, byly vyměněny interiéry a byla zde umístěna galerie moderního umění, knihovna, muzeum a dětský svět se spoustou prolézaček, legolandem, modelem železnice a centrem dětské tvorby, loutkové divadlo a dětské kino. K nim bylo připojeno i rozlehlé satelitní centrum s množstvím specializovaných obchůdků, restauracemi, kavárnami a budovou kina. Samozřejmě v okolí nechyběla zeleň a vzduch osvěžoval umělý vodopád. Pod celým komplexem se skrývalo podzemní parkoviště. Z města byly odstraněny některé nevkusné budovy hypermarketů. Místo nich vznikly stylové tržnice s nejrůznějšími suvenýry, oblečením a potravinami. Na místě nákladního nádraží se rozkládal rozlehlý park s jezírkem. V parku se nalézal oplocený výběh pro kozy a pávy, které mohli lidé krmit. Byla tu i dětská hřiště, tenisové kurty a hřiště pro míčové hry. Nechybělo ani divadlo pod širým nebem a uprostřed se nacházelo lanové centrum pro děti i dospělé. Upraveno bylo i okolí těšínské přehrady. Zbavilo se nečistot a nepořádku a břehy přehrady lemovala naučná stezka. Les se rozrostl a na jeho území vznikla malá rezervace, kde lidé mohli pozorovat ondatry, želvy, vodní ptáky i drobná lesní zvířata ve volné přírodě. Pod košatými stromy bylo umístěno několik laviček, kde lidé ve stínu odpočívali. Panelové domy ve městě dostaly novou fasádu a plastová okna, zateplily se vchody a zrekonstruovaly výtahy. Na každém sídlišti bylo rovněž vybudováno jakési samostatné satelitní centrum s obchůdky a prodejnami, kavárnami a restauracemi. Do těchto center se rovněž soustředily i služby, banky a sídla firem. Centra byla stavěna z cihel, avšak měla moderní ráz. Pod každým sídlištěm bylo podzemní parkoviště, a tak se lidé dívali jen na spoustu stromů, křovin, bylin a květin.Všude byla spousta zeleně. Sídliště se stala příjemným místem pro bydlení. Ve městě bylo i fotbalové hřiště, ledový stadion a velký aquapark. Nedaleko města jsem nechal vybudovat lyžařský areál. Městu nechybělo skoro nic. Mělo dobré dopravní spojení a lidem se v zeleni dobře žilo. Bylo vždy co dělat. Kéž by se tento sen stal skutečností… 

Jana Kročilová,ZŠ Slezská

Moje město v roce 3000

Jmenuji se Jana a jsem architektkou našeho města. Nedávno mě navštívila moje kolegyně Zuzana, abych jí Český Těšín ukázala… „Zastávka Náměstí“, oznamuje ženský hlas z rozhlasu. Dveře vlakové soupravy se otevřou a já se Zuzkou vystoupíme. Pomalým krokem zamíříme k eskalátorům, které nás vyvezou nahoru k východu z metra. Ocitneme se na rušné ulici, kde se to hemží lidmi a roboty. Přiblížíme se k okraji silnice a rozhlédneme se, zda neletí žádné nízkovýškové vznášedlo. Počkáme, až jich pár přeletí a přejdeme silnici. Pokračujeme rovně a na křižovatce zahneme vlevo. Úzkou uličkou pak dojdeme až na náměstí elipsovitého tvaru. To je pokryto dlaždicemi z bílého mramoru, od kterých se odráží sluneční paprsky. Střed náměstí tvoří skleněná fontána kruhového půdorysu. V ní je upevněna železná koule, z níž pak každé tři minuty vytryskne obrovský gejzír vody až do několikametrové výšky. Na okrajích náměstí jsou umístěny černé umělohmotné lavičky s ekologickými odpadkovými koši. Zuzka navrhne, že si koupíme zmrzlinu, a namíří si to směrem na druhý konec náměstí, kde se nachází cukrárna Sladké potěšení. Já se mezitím usadím na lavičku a očima kloužu po skleněných budovách rozmanitých tvarů, které jsem také navrhla. Některé dosahují výšky až dvaceti metrů, ale všechny jsou bez dveří. Místo nich se využívají venkovní teleporty obdélníkového tvaru, jež umožňují přenos do kterékoliv části budovy. Můj zrak však znovu upoutá radnice, která vytváří dominantu celého náměstí. Tato majestátní budova kruhového půdorysu dosahuje zhruba patnáctimetrové výšky. Jako hlavní stavební materiál je použit černý mramor, ze kterého jsou postaveny zdi. Další součásti budovy je skleněná kopule, která dodává radnici na významnosti. I zde jsou místo dveří hojně využívány teleporty. Povšimnu si přicházející Zuzky. Ta mi podá kornout s kopečkem čokoládové zmrzliny, pochválí krajní části náměstí a obě se vydáme stejnou cestu zpět ke stanici metra. Chceme pokračovat v prohlídce města.